Renesance

Kladení důrazu na individualismus v renesanci se v hudbě odráží změnou role skladatele ve společnosti. Na rozdíl od svých starověkých předchůdců byli renesanční skladatelé většinou oceněni již za svého života. Technika tisku, která prostoupila i do světa hudby, napomohla k většímu rozšíření děl a umožnila studium hudby širší veřejnosti.

I když duchovní hudba má stále dominantní postavení, světská hudba se stává více obvyklou a její forma je kultivovanější než v předchozím období. Repertoár instrumentální hudby se stále rozšiřuje spolu s nově vznikajícími nástroji - vznikl klavichord a virginal (klávesové nástroje) a mnoho již existujících nástrojů bylo vylepšeno.

Mše a motety byly hlavní formou duchovní vokální polyfonie. Světské vokální formy zahrnovaly motety, madrigaly a písně (většinou doprovázené loutnou či malým orchestrem). Instrumentální díla byla většinou krátká polyfonní, nebo taneční hudba. 

Důležití skladatelé

Hudba české renesance

Philippe de Monte Umělý zpěv chrámový byl podle nejedné poznámky a vyobrazení v kancionálech spojen s instrumentální hudbou, v katolických chrámech pak jezuité vůbec vydatně posílili instrumentální složku. Znovu se dostalo obecného uznání varhanám. Na mnoha místech se dozvídáme o stavbě nových nástrojů, z nichž nejslavnější byl u sv. Víta v Praze, dokončený r. 1567 českobudějovickým varhanářem Jáchymem Rudnerem. 

Největší a nejdůležitější hudební institucí v Čechách byla dvorská kapela. Založil ji Ferdinand I. (1526 - 1564) jako pěvecký soubor se dvěma varhaníky. Za Maxmiliána (1564 - 1576) byla rozmnožena o několik instrumentalistů a dosáhla vrcholného vývoje za Rudolfa II. Českých jmen bylo v kapele zastoupeno málo, většinou se jednalo o Nizozemce, Španěly, Němce a Italy. Kapelníkem byl po 35 let až do své smrti Philippe de Monte (1521 - 1603) skladatel mší, motetů a madrigalů. Po příkladu císařského dvora pěstovala horlivě hudbu také šlechta na svých venkovských sídlech. V 2. pol. 16. století proslula zejména kapela Rožmberská na Krumlově za obou posledních vladařů tohoto rodu, Viléma a Petra Voka. Kryštof Harant z PolžicV prvních dvou desetiletích 17. stol. byla snad největší kapela na hradě Pecka. Zřídil ji pan Kryštof Harant z Polžic (1564 - 1621), spisovatel, válečník, dvořan a diplomat, jenž pro účast v českém povstání položil hlavu. Z jeho děl se nám dochoval šestihlasý motet Qui confidunt in Domino (Ti, co věří v Pána, 1598), pětihlasý motet Maria Kron a zvláště krásná pětihlasá mše o trpící matce Missa quinis vocibus super Dolorosi martyr z oblíbeného madrigalu Marenziova. Vedle toho jsou pak ještě doloženy fragmenty čtyř dalších vokálních děl, z nichž nejzajímavější je skladba na český text Dejž tobě Pán Bůh štěstí.

Sólově i k zpěvnímu doprovodu se vydatně pěstovala loutna. V rudolfínské Praze byl jejím mistrem zejména Jan Vencálek. Pro loutnu se upravovaly i skladby vokální, jak ukazuje např. transkripce německé písně Regnartovy, zpívané patrně v české úpravě.

Již z 15., vetším dílem však ze 16. století známe melodie některých českých světských písní lidových. Jako příklad poslouží např. Čížku, ptáčku zeleného peří, Proč kalina v struze stojí, Stojí lipka v širém poli, Dorna chodí po louce, aj. Udržely se většinou jako nápěvy duchovní písně, někdy také v podobě, v jaké se staly cantem firmem kontrapunktických skladeb. 

Důležití skladatelé

Doporučené nahrávky

Missa De Beata Virgine & Motets
Josquin Desprez
Sei Voci
(Astree)
Audio: Missa De Beata Virgine, Offertoire, Ave Maria gratia

Josquin Desprez býval nazýván "největším skladatelem renesance" a dokonce "otcem vážné hudby". Při prvním poslechu zjistíme, že jsou tato tvrzení poněkud přehnaná - hlavně proto, že Josquinova hudba je velmi jednoduchá a "tenká". Avšak krásu jeho melodiím nelze upřít. Podle mého názoru se nejlépe hodí jako hudba na pozadí... 

Canticles of Ecstacy
Missa Papae Marcelli; Miserere
Giovanni da Palestrina; Gregorio Allegri
Simon Preston / Westminster Abbey Choir
(DG)
Audio: Kyrie

Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525 - 1594) byl jedním z největších renesančních skladatelů. Jeho komplexní polyfonní díla vždy znějí čistě a silně. Tato mše (publikována 1567) je důležitým dokumentem hudební historie. Byla zkomponována po Trentském koncilu, kde církev uvažovala o zákazu polyfonie, protože podle jejího názoru kontrapunkt zatemňoval význam duchovních textů k hudbě zpívaných. Palestrinova mše dokázala, že je možné složit polyfonní mši, ve které je text srozumitelný. Tato mše je typickou palestrinovskou prací, se svými jasnými a jemnými melodiemi.

Notový zápis byl dlouho bedlivě střežen církví, a tak mohl být předváděn pouze papežským sborem. Při své návštěvě Říma, v roce 1770, byl Mozart schopen zapsat tutu skladbu pouze po jediném poslechu zpaměti.